Mám dva starší bratry a není asi na světě nic, co by mi víc dokazovalo jak se blíží ta moje dospělost. Jednak už oba založili rodinu (a já jim to neskutečně moc přeji!!) ..ale také už spolu moc nejsme a když jsme, tak už to nikdy nejsou takové ty hovory jako když jsme byli malí.
Dochází mi, že už si nikdy nesednu vedle bráchy, který zrovna hraje na pc svou oblíbenou hru a nebudu si s ním hodiny povídat. Už nikdy se s bráchou nesebereme a nepojedeme do nejbližšího kina...a co teprve to, když byl brácha smutný a já jsem nevěděla co udělat, tak jsem se s ním rozdělila o žvýkačku.
Tak trochu závidím lidem, kteří se třeba se sourozenci vidí jednou týdně, hrají třeba nějaké hry nebo se prostě skvělé baví.
Mně příjde, že ta dospělost nás úplně rozdělila.